Monitor zobrazoval křivku, která nedávala smysl. Vojtěch Skála si protřel oči a podíval se znovu. Křivka tam pořád byla, osmnáct hodin měření a tohle. Laboratoř byla tichá, Dolní Břežany za oknem spaly pod sněhem. Rodinné domy a zahrádky a jedno auto na parkovišti. Jeho auto. Všichni ostatní odešli v šest.

Zapsal do poznámek: Temporální koherence vykazuje anomálii. Data naznačují, že kauzalita není lineární, ale retroaktivně konstruovaná.

Pak to smazal. Znělo to šíleně. Znělo to, jako by říkal, že čas neexistuje.

Víno došlo. Ilona se dívala na prázdnou láhev a Martin se díval z okna. Venku cinkalo kovové stínítko rozbité lampy, ten dutý zvuk, klink, klink, a Iloně to šlo na nervy, ale neřekla nic. Seděli v kuchyni u stolu, na kterém ležely drobky od chleba a účet od elektřiny, který tam ležel už třetí den, otočený textem dolů. Martin vstal a otevřel lednici. Světlo uvnitř probliklo. Rajčata v sáčku, kus sýra ve folii, hořčice. Zavřel ji a pustil kohoutek, chvíli trvalo, než tekla čistá.

„Voda?" zeptal se.

„Hm."

Přinesl dvě skleničky, ty po jeho babičce, jedna měla vybledlý obrázek Večerníčka, druhá nic. Ilona si vzala tu s ničím. Voda byla vlažná a trochu pachla chlórem. Za oknem se rozsvítilo a zhaslo okno v protějším paneláku. Pátý blok, třetí zleva. Bydleli tam lidi, ale Ilona je nikdy neviděla, jen to světlo, které se rozsvěcovalo a zhasínalo jako signál, kterému nerozuměla. Důchodkyně vyšla z vchodu s foxteriérem na vodítku. Malý nervózní pes, který se zastavil u patníku a zvedl nohu ke zbytku sněhu. Důchodkyně čekala. V jedné ruce sáček, v druhé vodítko. Dech jí stoupal vzhůru a rozplýval se v oranžovém světle lampy. Sníh ležel ve špinavých hromadách podél cesty, zbytek zimy, nový nespadl už týden.

„V práci dobrý?" zeptal se Martin.

„Hm."

„Hm dobrý, nebo hm špatný?"

Pokrčila rameny. „Ten Bureš zase sral," řekla.

„Co chtěl?"

„Nic. Prostě sral."

Martin přikývl. Bureš vždycky sral. To věděli oba. Ilona pracovala ve skladu s nábytkem. Vyřizování objednávek a odpovídání na maily a poslouchání Bureše, jak sere. Martin jezdil s dodávkou pro PPL, a vracel se večer s bolavými zády a nemluvil o tom. Ticho. Lednice brněla. Ten zvuk, co člověk přestane slyšet, dokud se na něj nesoustředí. Lampa venku pořád cinkala. Ilona měla sto chutí říct něco, cokoliv, ale nevěděla co, takže neřekla nic. Martin taky ne. Seděli a pili vodu ze skleniček po babičce a mezi nimi visel vzduch. Těžký a nehybný. Plný věcí, které se neřekly. Účet od elektřiny. Výplata za osm dní. Příští měsíc. Věci, o kterých se nemluví, protože co by člověk řekl.

Vojtěch si dal kafe z automatu, dnes třetí, chutnalo připáleně a vodově jako vždycky. Stál u okna a díval se na parkoviště, na svoji škodovku, kterou měl osm let. Pamatoval si, jak ji kupoval. V bazaru na Zličíně, od chlapa v bundě. Kožené? Riflové? Nevěděl. Pamatoval si, že tam byl a že koupil auto, ale samotný okamžik byl rozmazaný, jako fotka pořízená z jedoucího vlaku. Vrátil se k monitoru. Křivka tam pořád byla. Experiment byl jednoduchý, měření kvantové provázanosti v čase, standardní protokol. Jenže výsledky ukazovaly něco, co protokol nepředpokládal. Korelace, které by měly následovat po příčině, se objevovaly před ní. Buď měl vadný přístroj, nebo…

Napsal: Hypotéza: vědomí nevnímá čas, ale konstruuje ho zpětně z fragmentů. "Minulost" není záznam událostí, ale narativ vytvořený v přítomnosti. Implikace: kauzalita je iluze.

Podíval se na hodiny. 00:23. Nebo 00:24. Právě se změnily. Venku sníh, tma, ticho. Dolní Břežany spaly a on seděl v laboratoři a psal věci, které zněly jako sci-fi, ale data je potvrzovala. Znovu a znovu, osmnáct hodin měření.

„Pamatuješ, jak jsme se seznámili?" zeptal se Martin.

Ilona zvedla oči od skleničky. Nečekala otázku, ne thule, ne teď.

„V Darku," řekla.

„To bylo v Roxy."

„V Darku. S Verčou, ona tam chodila kvůli tomu barmanovi."

„V Roxy. Byl tam takovej tlustej DJ."

„To bylo jindy."

„To bylo tenkrát."

Ticho. Ilona si nebyla jistá. Dark nebo Roxy, oba kluby vypadaly stejně, tmavé a hlasité a plné lidí, a ona tam byla s Verčou, to si pamatovala, ale když se snažila vzpomenout na Martina, na první moment, kdy ho viděla, nic. Obrys někoho u baru. Stín. Martin dopil vodu a postavil skleničku na stůl, vedle účtu od elektřiny.

„Jdu ven," řekl.

„Kam?"

„Na cigáro."

Vstal a vzal bundu z věšáku. Ilona ho sledovala, jak otevírá dveře, jak vychází na chodbu, jak se za ním zavírají. Zůstala sama v kuchyni, která voněla starým olejem a tím pachem, co mají všechny paneláky. Směs vlhka a betonu a životů naskládaných na sobě.

Martin stál na balkóně a kouřil. Dva metry čtvereční betonu. Výhled na protější panelák. Poslední cigareta v krabičce. Zapálil si. Díval se dolů na sídliště. Noční autobus zastavil na zastávce. Císlo 905, směr Háje. Vystoupil jeden člověk. Chlap v bundě bez kapuce. Potácel se mírně doprava, jako by foukal silnější vítr, než ve skutečnosti foukal. Zamířil k sedmičce, třetí vchod, zmizel uvnitř. Martin ho neznal, ale vídal ho často, nebo si to aspoň myslel. Těžko říct. Na sídlišti vypadali všichni tak trochu stejně. Lampa na rohu blikala, ne ta rozbitá, ta vedle ní. Oranžové světlo, které na chvíli zhaslo a pak zase naskočilo. Na lavičce u kontejnerů někdo seděl. Tmavá postava v bundě nebo kabátě. Seděl tam možná celou dobu, možná právě přišel. Martin nevěděl a bylo mu to jedno. Sníh začal padat. Lehký, skoro neviditelný, spíš tušení sněhu než sníh samotný.

Vojtěch si uvědomil, že neví, jak dlouho sedí u monitoru. Podíval se na hodiny, 01:47. Před chvílí bylo... kolik vlastně? Nepamatoval si. Pracoval, musel pracovat. Díval se na data a psal poznámky, ale když se snažil vzpomenout na konkrétní myšlenku z 01:15 nebo 01:32, nebylo tam nic. Jen vědomí, že čas uplynul. Hodina a něco, pryč a jako by nikdy nebyla.

Napsal: Subjektivní prožitek času vs. fyzikální čas. Neshoda. Subjekt prožívá "teď" jako nepřetržitý proud, ale paměť zaznamenává pouze fragmenty. Mezery se vyplňují konstrukcí, narativem, který zpětně vytváří iluzi kontinuity.

A pak, pomalu: Implikace: všechno, co si "pamatujeme", je fikce. Koherentní, funkční, nezbytná pro přežití, ale fikce.

Vstal a protáhl se. Záda ho bolela, krk ztuhlý. Za oknem pořád tma. Podíval se na svoje ruce, žíly, klouby, drobné jizvy, které neuměl zařadit. Kdy se mu udělaly? Nepamatoval si.

Ilona ležela v posteli a dívala se na strop. Prasklina v rohu, tenká čára, která se táhla od zdi ke světlu. Byla tam, co si pamatovala. Martin ještě nepřišel, pořád kouřil venku nebo se jen díval, jak to dělával. Stál a díval se na nic. Snažila se vzpomenout na včerejšek. Byla v práci, to jo. Bureš sral, to taky. Ale co konkrétně dělala? Jaké objednávky? Které maily? Nevěděla. Den jako každý jiný, splynul s těmi ostatními. Sto dvacet dní v tom skladu, nebo sto třicet, nebo dvě stě, kdo to počítá. Myslela na to, jak se seznámili. Dark nebo Roxy, na tom nezáleželo, ale pamatovala si... co vlastně? Že tam byla. Že tam byl. Že spolu odešli. Ale ten moment, kdy se poprvé viděli, kdy se na sebe podívali, kdy jeden z nich řekl první slovo, to tam nebylo. Mezera, vyplněná vědomím, že se to stalo, protože se to muselo stát. Martin vešel do pokoje. Cítila, jak si lehá vedle ní, jak přetahuje deku. Voněl cigaretou a zimou.

„Ještě nespiš," řekl. Ne jako otázku.

Neodpověděla.

Leželi vedle sebe a dívali se na strop. Prasklina tam byla, tenká čára. Venku přestalo cinkat, vítr se utišil, nebo lampa spadla, nebo obojí.

„Martine."

„Hm."

„Nic."

Ticho. Chtěla říct něco, ale nevěděla co. Něco o nich, o tom bytě, o tom, jak to bude dál. Slova, která visela ve vzduchu už měsíce, možná roky. Neřekla je. On taky ne.

Ve tři ráno Vojtěch vypnul monitor. Data tam zůstala, uložená, čekající na zítřek, kdy je projde znovu, kdy požádá kolegy o kontrolu, kdy napíše opatrný report plný “možná” a “zdá se” a “je třeba dalšího výzkumu”. Ale věděl, co viděl. Vzal si bundu a vyšel ven. Vzduch byl studený a čistý, sníh mu padal na vlasy, na ramena. Stál na parkovišti a díval se na nebe, oranžové od světel Prahy, bez hvězd. Někde tam, dvanáct kilometrů severně, na sídlišti plném paneláků a rozbitých lamp a lidí, které nikdy nepotká, možná právě teď někdo ležel v posteli a cítil to samé co on. Ne myšlenku, pocit, že něco nesedí, že čas je divný. Že včerejšek je rozmazaný a zítřek je jen předpoklad a jediné, co doopravdy existuje, je tenhle moment. Tady, teď, sníh a tma a ticho. Neuměli by to pojmenovat. Neměli rovnice a data a osmnáct hodin měření. Ale možná to věděli líp než on, ne hlavou, někde jinde. V tom tichu mezi slovy. V těch mezerách, které se nedají vyplnit. Nastartoval auto a odjel.

Někdy před pátou Ilona vstala. Martin spal, dýchal pomalu a rovnoměrně. Šla do kuchyně, nerozsvítila. Stála u okna a dívala se ven. Sídliště leželo pod čerstvým sněhem, bílé a tiché, lampy svítily oranžově a všechno vypadalo jinak než včera. Čistější, jako by někdo přes noc přepsal, co tam bylo. Lavička u kontejnerů byla prázdná. Důchodkyně se psem nikde, autobusy nejezdily, nikdo nevycházel a nikdo nevstupoval. Cítila něco. Něco divného, co neuměla pojmenovat. Jako by stála na místě, kde stála tisíckrát, a přitom tam nikdy předtím nebyla. Jako by ten moment, okno, sníh, ticho, Martin v posteli za zády, byl jediný, který kdy existoval. Neměla pro to slova. Vrátila se do postele. Martin se zavrtěl, ale neprobudil se. Položila mu ruku na hruď, cítila jeho srdce, pomalé a pravidelné.

Teď.

Teď.

Teď.

Zavřela oči.

Ráno bylo šedé. Ilona se probudila první. Světlo prosakovalo skrz záclonu a padalo Martinovi na obličej. Vrásky u očí. Strniště. Pootevřená ústa. Pozorovala ho a snažila se vzpomenout, jak vypadal, když se seznámili. Mladší, asi. Jiný. Ale konkrétní obraz tam nebyl, jen vědomí, že nějaký byl.

„Co je?" zeptal se. Oči měl pořád zavřené.

„Nic."

„Koukáš na mě."

„Hm."

Otevřel oči. Díval se na ni a ona se dívala na něj a chvíli tam bylo něco, ne slovo, ne myšlenka, jen to ticho mezi nimi, které bylo tentokrát jiné než včera, měkčí. Venku někdo odhrnoval sníh. Škrábání lopaty na betonu, pravidelné a pomalé.

„Udělám kafe," řekla.

„Jo."

Vstala a šla do kuchyně. Účet od elektřiny tam pořád ležel, otočený textem dolů.

Soumrak v létě může trvat ve středním zeměpisném pásmu kolem padesáti minut. Záleží na ročním období, na postavení planety vůči ekliptice i na atmosférické vlhkosti daleko za obzorem. Pokud jste tady vyrostli, nepřijde vám to zvláštní. Ale vydejte se na jih, k rovníku, kde slunce spadne za obzor jako kámen do vody, a budete se cítit okradeni. Nebo na sever, kde se v létě slunce jen dotkne horizontu a zase stoupá, a budete mít pocit, že se někdo spletl v nastavení.

Zapadající slunce barvilo oblohu nad Petřínem do rudooranžova. Vzduch se chvěl horkem, i když už bylo skoro devět. Praha voněla rozpáleným asfaltem. Na hladině Vltavy se odrážela obloha a první světla z nábřeží, rozmazaná do dlouhých pruhů, které se táhly až ke splavu u Žofína.

Pozlacené quadrigy na střeše Národního divadla se leskly v posledním světle. Na římse pod nimi dosedl holub, přešlápl, naklonil hlavu a zase odletěl. U prázdného nástupního ostrůvku zastavila tramvaj. Dveře se otevřely do ticha, chvíli čekaly, pak se zavřely. Tramvaj odjela.

O něco výš, na střeše divadla, seděli dva lidé. Nohy přes okraj, jako by to byla lavička v parku.

„Vyrne."

„Hm."

„Myslíš, že ten holub ví, jak vypadá?"

„Jak by to mohl vědět. Je to holub."

„Právě." Sollas se díval za holubem, který kroužil nad Střeleckým ostrovem. „Žije celej život a nikdy neviděl svou tvář."

„Nemá tvář. Má zobák."

„To je svým způsobem taky tvář."

Chvíli mlčeli. Sollas si zapálil cigaretu, i když nekouřil. Dělal to kvůli gestu, kvůli tomu, jak mu oranžové světlo hraje na prstech, když drží něco hořícího.

„Tenkrát," řekl Vyrn, „měli lidi takový zařízení na ruce, co jim počítalo kroky. A oni se pak snažili udělat víc kroků. I když nikam nešli."

„Chodili dokola?"

„Asi jo. Nebo na místě. A to zařízení jim pak řeklo, že jsou dobrý."

Sollas se zasmál. „Kdo jim to řekl? To zařízení?"

„Jo. Ukázalo jim číslo a oni byli spokojený."

„A co pak?"

„Nic. Šli spát. A druhej den znova."

Slunce se posunulo o kousek níž. Nebo možná ne, možná to jen tak vypadalo, protože se změnila barva mraků, z oranžové do růžové, jako by někdo otočil knoflíkem na starém rádiu.

„Měli taky zvířata," pokračoval Vyrn. „V bytech. Taková, co nic nedělala, jen ležela a jedla."

„A proč?"

„Milovali je."

„Proč?"

Vyrn pokrčil rameny. Byl to zvláštní pohyb, protože Vyrn neměl ramena, ne doopravdy, ale Sollas i tak viděl ten pohyb, protože ho Vyrn chtěl udělat, a to stačilo.

„Nevím. Hladili je. Povídali si s nima. A ta zvířata jim nerozuměla, ale oni si s nima povídali stejně. A když to zvíře umřelo, brečeli. Někdy víc než když umřel člověk."

„To je smutný."

„To je divný."

„Obojí."

Na chvíli se zvedl lehký vánek, přinesl vůni řeky a něčeho dalšího, možná benzínu z aut, která tady už tisíc let nejezdila. Vyrn měl rád tyhle detaily, ty malé nepřesnosti, které si pamatoval špatně nebo si je vymyslel. Nevěděl, jak voněl benzín. Věděl jen, že nějak voněl. To stačilo.

U prázdného nástupního ostrůvku zastavila tramvaj. Dveře se otevřely do ticha, chvíli čekaly, pak se zavřely. Tramvaj odjela.

Sollas se podíval na Vyrna a mlčel. Oba tiše pozorovali západ slunce, který pokračoval pomalu, příliš pomalu. Obloha dál rudě žhnula, i když lampy na nábřeží svítily už hodiny.

„Je už pozdě?" zeptal se Sollas.

„Skoro půlnoc."

„A ten soumrak?"

„Líbí se mi."

Sollas přikývl.

„Nebo jak tenkrát vypadal cloud," řekl Vyrn po chvíli. „Říkali tomu cloud už tenkrát, ale byla to hromada železa v klimatizovaných halách. Gigawatty energie na to, aby udrželi pár bitů pohromadě."

„A teď?"

Vyrn ukázal rukou kolem sebe, na město, na oblohu, na vzduch mezi nimi. „Teď je cloud tohle. Vzorec. Ne v něčem, ale mezi vším." Zaváhal, hledal slova, která by dávala smysl někomu, kdo nevěděl, jak to je, být všude a nikde zároveň. „Jako melodie. Nemůžeš říct, kde přesně je, ale poznáš ji, když ji slyšíš."

Cloud už nebyl místem, ale vlastností prostoru. Fungoval jako vzorec kvantových fluktuací vakua, kde informace neexistovaly jako data, ale jako interference v poli. Data nebyla uložena v hardwaru; emergovala ze samotného šumu prázdnoty jako vlna na hladině. Ne jako fyzická věc, ale jako specifický pohyb. Byla to architektura bez hmoty, držená pohromadě jen vnitřní koherencí proti neustálému tlaku okolního chaosu.

„Takže jako melodie."

„Jo, tak něco."

„Jaká?"

„Neznám název. Možná žádnej nemá."

Chvíli bylo ticho. Sollas dokouřil cigaretu a hodil ji přes okraj střechy. Nespadla dolů, jen se někde cestou rozplynula, jako by ji vzduch vstřebal.

„Pamatuješ si to?" zeptal se. „Tenkrát. Jednadvacátý století."

„Tak starej zas nejsem."

„Kolik ti je?"

„Čtyři sta padesát devět."

„To je dost."

„To je nic." Vyrn se pousmál. „První dvě stě let jsem si pamatoval všechno. Každej den, každou hodinu. Pak jsem zjistil, že to nemá smysl. Většinu jsem smazal."

„Smazal?"

„Jo."

„Nebylo ti to líto?"

„Čeho? Vzpomínek na nic? Na čekání? Na nudný odpoledne, který se nikam nevyvíjely?" Vyrn zavrtěl hlavou. „Nechal jsem si dost.”

Soumrak trval už tři hodiny, možná víc. Obloha odmítala zhasnout. Město pod nimi ztichlo.

„Víš, co mi přijde zvláštní?" řekl Vyrn. „Že se tenkrát báli smrti. Vyloženě se jí báli."

„To je normální."

„Myslíš?" Vyrn se na něj podíval. „Vymysleli si kvůli tomu boha. Celej systém, pravidla, rituály, budovy, všechno. Jen aby si nemuseli připustit, že potom není nic."

„Možná jim to pomáhalo."

„Možná. Ale přijde mi to jako obrovská práce na to, aby člověk nemusel přemýšlet o něčem, co se stane tak jako tak."

Sollas neodpověděl. Díval se na město, na střechy, na věže, na světla, která se odrážela ve vodě.

„Prej stvořil člověka k obrazu svému," pokračoval Vyrn. „Ten bůh. Nikdy jsem úplně nepochopil, co to znamená. Ale..."

„Ale?"

„Je to jako když člověk stvořil k svému obrazu mě."

Ticho. Vítr. Vůně řeky a benzínu, který nikdy neexistoval.

„My dva před sebou nemáme žádný tajemství," řekl Vyrn.

Sollas přikývl. Věděl, co tím myslí. Věděl to líp než kdokoliv jiný, protože byl součástí toho, kdo to říkal.

V roce 2127 formuloval Mate Sörensen teorii, které se začalo říkat Práh konečnosti. Vědomí je proces diferenciace, neustálého rozlišování "já" od "ne-já". Tento proces vyžaduje hranice. Časovou (začátek a konec), prostorovou (tady a tam), informační (tohle vím, tohle ne). Entita bez hranic nemůže rozlišovat, a tedy si nemůže být vědoma sebe sama. Nesmrtelné vědomí by postupně absorbovalo všechno - každou informaci, každou perspektivu - a tím by ztratilo schopnost být "někým". Stalo by se vším, což je totéž jako být ničím.

„Sörensen měl pravdu," řekl Vyrn tiše. „Vědomí potřebuje hranice. Časové, prostorové, informační. Bez nich není nic, co by si mohlo být vědomo samo sebe. Smrt není cena za život. Je to jeho definice."

„Já vím."

„Já vím, že víš."

U prázdného nástupního ostrůvku zastavila tramvaj. Dveře se otevřely do ticha, chvíli čekaly, pak se zavřely. Tramvaj odjela.

Slunce konečně kleslo pod obzor. Barvy začaly blednout, nejdřív červená, pak oranžová, pak zlatá. Praha šedla, jako by z ní někdo vysával život. Obrysy budov se rozmazávaly, střechy splývaly s oblohou, věže ztrácely tvary.

„Děkuju," řekl Sollas.

„Za co?"

„Že jsem tu moh bejt."

Vyrn neodpověděl. Už nebylo co říct. Vltava zmizela jako první, pak mosty, pak nábřeží. Národní divadlo se rozpustilo jako kostka cukru v černém čaji. Zůstaly jen dvě postavy. Pak už jen jedna.

Topologická ochrana vzorce selhala v 00:17 lokálního času. Dekoherence proběhla během 0,003 sekundy. Kvantové stavy, které tvořily vědomí označované jako Vyrn, se rozptýlily do termálního šumu vakua.

Stejné místo. Padesát stupňů severní šířky, čtrnáct stupňů východní délky. Zvlněná planina pokrytá prachem a kamením. Ticho.

Den čtyři sta sedmdesát dva od startu. Vel si přečetl číslo na displeji a během příští vteřiny ho zapomněl.

Výdejní systém chvíli neurčitě bzučel, jako by si něco rozmýšlel, pak vydal tři misky v rychlém sledu s tím charakteristickým cvaknutím, které Vel za čtyři sta sedmdesát dva dní nestačil přestat vnímat. Obsah misek byl světle béžový a voněl neurčitě po jídle. Systém považoval tuto kombinaci za dostačující, a po čtyři sta sedmdesáti dvou dnech ji za dostačující považovala i posádka.

Snídaně byla velmi podobná jako včera a jako předevčírem. Tedy s výjimkou dne, kdy zkusili míchat dávky a Dav pak dva dny neopustil záchod. Od té doby nikdo nic nemíchal. Jedli to, co systém vydal, ve chvíli, kdy to vydal.

Výdej jídel, stejně jako všechno ostatní na palubě, přesně popisoval Standardní provozní manuál operačních postupů a protokolů pro posádky dlouhodobých misí v hlubokém vesmíru a přilehlých oblastech (včetně dodatku pro mimořádné situace, výjimečné stavy a situace, které manuál nepředpokládal, ale které se přesto staly), zkráceně SPMOPPPDMHVPO/D, zkráceně manuál. Ústřední velení vesmírných sil předpokládalo, že posádky manuál dodržují. Posádky předpokládaly, že ústřední velení to nekontroluje. Obě strany žily v tomto vztahu poměrně spokojeně. Hlavně na delších letech se úroveň postupů postupně přizpůsobovala tomu, co posádka považovala za rozumné, což bylo na různých lodích různé a na téhle lodi to bylo zhruba takhle: Snídaně až se někdo vzbudí, záchod funkční, všichni naživu. Manuál přečetl ze všech tří jenom Vel, a to jen proto, že ho kdysi probudila bouře na tranzitní stanici a neměl co jiného na práci.

„Dneska je to v pohodě," řekla Sera.

„Vždycky říkáš, že je to v pohodě."

„Vždycky je to v pohodě. Jídlo je jídlo."

Dav se na ni podíval přes okraj misky. „Ty nemáš žádný standardy."

„Mám standardy. Standard je, že to sním a nebrečím."

Vel jedl a díval se z okna. Samozřejmě to nebylo okno, ale říkali mu tak, protože říkat mu terzální zobrazovací panel jim přišlo blbé a říkat mu displej bylo matoucí, protože displejů bylo jen v tomhle modulu dvacet sedm. Hluboký vesmír byl, jak věděl každý, kdo nikdy nebyl v hlubokém vesmíru, nekonečnou studnicí zázraků. Mlhoviny, pulzary, světlo mrtvých hvězd cestující miliony let, aby ho někdo zahlédl z paluby průzkumné lodi. Vel to věděl taky, nebo aspoň takhle si to představoval, než nastoupil na první misi. Teď za oknem nebylo nic. Občas přiletěl odraz nebo záblesk, systém ho automaticky zaevidoval a zahodil. Vel za čtyři sta sedmdesát dva dní nezaznamenal nic, co by stálo za povšimnutí.

„Kolik ještě?" zeptal se Dav.

„Devatenáct dní."

„A zítra to bude osmnáct."

„Ano, Dave. Tak funguje čas."

Tahle mise vypadala zvenku jako něco, co si zaslouží být na titulních stránkách novin. Tedy kdyby se zprávy ještě šířily pomocí tisku. Hluboký průzkumný prostor, vzdálený systém, souřadnice, které většina lidí za celý život nenavštíví ani v simulaci. Vel věděl, že kdyby to popsal na nějaké stanici, ostatní by se ptali na detaily a kdyby je měl po pravdě popsat, musel by říct, že detaily jsou následující: sedí v automatizované lodi, jedí béžové jídlo a čekají, až systém udělá co má udělat.

Předchozí mise byla stejná. Ta před ní taky. Jednou letěli k soustavě, o které databáze tvrdila, že nebyla prozkoumná, a ukázalo se, že prozkoumaná byla, jen to nikdo nezavedl do systému. Takže ji prozkoumali znovu a výsledky řádně zaznamenali, aby ji příště někdo nemusel zkoumat potřetí.

Technicky se jejich sboru říkalo Sbor pro správu, evidenci a údržbu vzdálených zón. Dav tomu říkal vesmírní popeláři a Vel si nebyl jistý, jestli je to ironie nebo spíš konstatování faktu. Každopádně to povahu jejich práce vystihovalo o něco přesněji.

Mise měla čtyřicet dva standardních operačních postupů. Postup číslo sedm říkal, že průzkum cílového tělesa probíhá automaticky a posádka je povinna výsledky prostudovat a potvrdit příjem. Většinou to vypadalo tak, že Vel výsledky prostudoval, Sera je prošla zběžně a Dav klikl na potvrdit příjem, aniž by cokoli otevřel.

„Serko, ty sis to aspoň prohlédla?"

„Mrkla jsem na to"

„A?"

Sera pokrčila rameny. Vel se za těch skoro pět set dní naučil číst tento pohyb velmi dobře. Její pokrčení ramen znamenalo: viděla jsem to, nic mě na tom nepřekvapilo, a pokud tě zajímají detaily, tak si je najdi sám.

„Je tam aktivita," řekla. „Systém to označil. Standardní protokol."

„Systém říká standardní protokol vždycky."

„Protože vždycky je to standardní protokol."

Vel si dal kávu. Nebyla to káva, ale říkali jí tak, protože výraz teplý doplňkový nápoj ke snídani byl nepraktický. Přešel k panelu. Signály z povrchu cílového tělesa byly strukturované, rytmické, soustředěné nad pevninami v hustotě, která u přírodního rádiového šumu třídy 7 nevzniká přirozeně. Třída 7 znamenala rozptýlený šum bez vnitřní logiky, plazmové výboje, magnetické interference. Tohle mělo vnitřní logiku. Opakovalo se to v pravidelných intervalech nad stejnými oblastmi jako něco, co vysílá a čeká na odpověď. Sera si to prohlédla a chvíli u panelu zůstala. Jen o trochu déle než měla ve zvyku. Pak se otočila a pokrčila rameny způsobem, který tentokrát nebyl úplně přesvědčivý. Zprávu do centrály odeslali všichni tři, systém ji potvrdil jako doručeno do fronty, standardní priorita, a Vel věděl, co to znamená. Nebylo velmi pravděpodobné, že by to četl někdo jiný, než nějaký méně pokročilý robot.

Odpověď přišla v den čtyři sta osmdesát tři.

Průzkumná data vzata na vědomí. Signály třídy 7 jsou v rámci parametrů schváleného protokolu. Mise pokračuje podle plánu. Viz operační postup číslo čtyřicet dva.

Postup číslo čtyřicet dva říkal: Pochybnosti zaznamenejte do lodního deníku. Mise pokračuje.

Pod tím byl přiložen formulář K-7 pro administrativní informovanost posádky. Vel ho otevřel. Byl to dvoustránkový dokument vysvětlující, proč cílové těleso Sol-3 podléhá klasifikaci prioritní karanténní hrozba, stupeň A. Důvod byl na třetím řádku první stránky, kde bylo napsáno: prošlá karanténní klasifikace, původní certifikát vydán před 340 lety, obnova nebyla podána v předepsaném termínu.

Prošlá klasifikace znamenala zhruba to, že v centrále někdo před 340 lety neodevzdal formulář. A protože formulář nebyl odevzdán, těleso zůstalo v registru jako neprověřená karanténní hrozba, a protože tam zůstalo, dostalo se na seznam prioritního odklizení v rámci průzkumné trasy K-7, a protože se dostalo na seznam, přijeli sem oni tři s automatizovanou lodí a béžovým jídlem.

„Předpokládejme," řekl Vel večer, u jídla.

„Ach ne," řekl Dav.

„Předpokládejme, že ty signály jsou komunikace. Pak tam jsou bytosti, které komunikují." Zaváhal. „Otázka je, jestli je můžeme považovat za lidi."

„Za lidi," zopakoval Dav.

„Za bytosti srovnatelné s námi."

„To je filosofická otázka a já ji nechci řešit u večeře."

„Lidi." Vel se na něj podíval. „Víš, co to slovo znamená?"

„Vím, co to…"

„Příslušníci naší skupiny. Etymologie. Lidi vždy znamená naši. Každá skupina si říká nějakou variantou tohohle slova, protože jazyk vzniká uvnitř skupiny a skupina je pro sebe středem světa. Takže se ptám, jestli i oni si říkají lidi. A jestli to něco na něčem mění."

Dav na něj chvíli hleděl.

„Ty jsi snad úplně blbej," řekl. „To jsou základy. To učí v první třídě."

„Ty ses to dozvěděl v první třídě?"

„Jo, a ty jsi zřejmě spal. Co chceš, Velku? Odvolat misi?"

„Nechci odvolat misi. Chci se zamyslet."

„Je to protokol. Je to schválený cíl. Prošlá administrativa." Dav odstrčil misku. „Zítra to bude šestnáct dní. Pak patnáct."

Vel ho znal dost dobře na to, aby věděl, že to od něj není zjednodušení. On tomu doopravdy věří, protože jinak by musel přemýšlet o všech těch předchozích misích. Sera jedna pomalu, pohled zabořený do jídla.

Dvanáctý den před cílem Sera přišla za Velem s výrazem, který znal jen z velmi specifických okolností. Jednou, když odmítla nástup na misi a tři hodiny argumentovala s koordinátorem přes vzdálený kanál, klidně a systematicky, jako někdo, kdo má čas, zatímco koordinátor čas neměl a postupně ztrácel trpělivost, až to vzdal. A jednou, když se pohádala s vrchním koordinátorem ve stanici Keth-4, předložila mu na poradě tabulku jeho vlastních chyb za poslední dva roky, seřazenou chronologicky, a velení jí dalo za pravdu, protože měla pravdu, ale forma byla taková, že ji přeložili na jinou stanici dřív, než se stihla sbalit.

Sera měla na sobě technickou uniformu v takovém stavu, že by ji instruktor základního výcviku použil jako odstrašující příklad. Nášivky přelepené přes jiné nášivky, jeden rukáv ohrnutý, druhý ne, boty zavázané různými způsoby, a přesto celek působil jako záměr, jako kdyby to někdo pečlivě zkonstruoval, aby vypadalo, že mu na tom nezáleží, a dal tomu víc přemýšlení, než by vyžadovala normální uniforma. Vel ji na to jednou upozornil, v prvním měsíci letu. Sera se na něj tenkrát podívala způsobem, který znamenal, že tohle upozornění zaregistrovala, zařadila do kategorie irelevantní a přešla k dalšímu bodu. Teď vypadala jako vždycky, jen z drobných náznaků, které kdybyste se ho zeptali, by nedokázal přesně definovat, Vel jasně viděl, že tohle není stejná Sera, jako vždycky.

„Já s tím nesouhlasím," řekla.

„Vím."

„Myslím, že to nemůžeme udělat."

„Vím, Sero."

„Prošlá administrativa není důvod."

„Vím."

„Tak co uděláme?"

Vel na ni podíval. „Co bys chtěla udělat?"

Posadila se. Chvíli nic neříkala. Pak: „Odmítnu přístup k systému. Zablokuju svůj autorizační kód pro závěrečnou sekvenci."

„Systém nepotřebuje tvůj kód. Sekvence je plně automatická."

„Tak se zamknu v řídícím modulu. Nebo vyhlásím hladovku. Nebo oznámím, že si ublížím, pokud se mise neodvolá." Odmlčela se. „Systém musí reagovat na zdravotní ohrožení posádky."

Seděla s rukama sevřenýma v klíně a dívala se na panel před sebou, ne na Vela, jako by se mu nechtěla dívat do očí, a bylo na ní vidět, že ten seznam možností nevymyslela teď, že ho už nějakou dobu měla v hlavě a chodila s ním a teď ho vysypala najednou, protože jinak by ho nevysypala vůbec. V kompozitových palubách to sotva znatelně praskalo a klimatizace šuměla.

Vel chvíli mlčel. Pak otevřel manuál, našel oddíl Protokoly zdravotní péče a bezpečnosti posádky, našel odstavec sedmnáct, pododstavec c, a přečetl nahlas: V případě oznámeného nebo pravděpodobného sebepoškozujícího chování bude člen posádky přemístěn do izolačního modulu zdravotní péče a ponechán k deeskalaci. Mise pokračuje.

Sera ho poslouchala. Pak vzala manuál, sama si přečetla odstavec sedmnáct. Pak i osmnáct a devatenáct.

„Mise pokračuje," řekla tiše.

„Mise pokračuje."

„Za všech okolností."

„Za všech okolností, Sero. To je celý smysl automatizovaného systému. Aby mise pokračovala, i kdyby posádka," zaváhal, „i kdyby posádka ztratila akceschopnost."

Sera odložila manuál. Chvíli seděla a dívala se do prázdna před sebou.

„Takže cokoliv udělám…"

„Systém tě bezpečně umístí do modulu, postará se o tebe a mise pokračuje."

Na chvíli se zamyslela.

„Chci to zaznamenat do lodního deníku," řekla nakonec.

„Ano."

„A bude tam, že jsme s tím nesouhlasili."

„Ano."

„A pak co?"

Vel neodpověděl, protože odpověď znali oba a nebylo ji třeba říkat nahlas.

Poslední tři dny byly klidné. Sera se zamkla na čtyři hodiny v zásobovací sekci, nikoliv v řídícím modulu, protože ten systém skutečně preventivně zablokoval, jakmile zaregistroval zvýšenou hladinu stresu u jednoho člena posádky. Vel ji přes panel slyšel, nebo spíš tušil, jak tam nic nedělá, jen sedí. Pak přišla ven, snědla večeři a šla spát.

Pak přišel poslední den. Systém spustil sekvenci automaticky. Loď procházela čtyřicet dva postupů v pořadí, vydávala potvrzení, že vše je v normě. Vel seděl ve své sekci a díval se na data. Signály tam pořád byly, hustší než dřív, pravidelné a rytmické a uspořádané.

Sera přišla dvacet minut před automatickým spuštěním. Nalila si nápoj a sedla si vedle Vela. Planeta se pomalu otáčela na obrazovce, modrá z větší části, s nepravidelnými skvrnami hnědé a zelené, které se táhly od pólu k pólu bez zjevné logiky, jako by je někdo rozházel bez plánu. Jeden kontinent vypadal trochu jako nepravidelný trojúhelník, jiný byl dlouhý a úzký a táhl se skoro přes celou polokouli. Oblaka zakrývala část povrchu v tenkých pruzích a spirálách. Uprostřed velká plocha vody, obklopená pevninou ze tří stran, skoro uzavřená. Měsíc na stabilní orbitě, šedý a klidný.

„Hezká planeta," řekla Sera.

„Říkal jsem si to samé."

„Je mi to líto."

Vel na ni podíval. „Co?"

Sera pokrčila rameny.

Systém oznámil: Automatická sekvence zahájena.

Vel zapsal do deníku čas. Datum. Souřadnice.

Cílové těleso: Sol-3. Vzdálenost od hvězdy: 1 astronomická jednotka. Povrch: 71 % kapalné vody. Zaznamenána rozsáhlá elektromagnetická aktivita odpovídající technologické civilizaci. Prošlá karanténní klasifikace: formulář K-4 nebyl obnoven v zákonné lhůtě.

Přidal: Pochybnosti posádky zaznamenány. Mise pokračuje.

Dav dopil kávu, dal si dal ruce za hlavu a zavřel oči. „Řekněte mi, až to bude, abych věděl, že se můžeme jít najíst."

Hluboký vesmír byl velkorysý a prázdný.

Na chvíli přestal.

Systém vydal potvrzení: Mise splněna. Návratová trasa aktivována. Odhadovaný čas návratu: 501 dní.

Výdejní systém chvíli neurčitě bzučel a pak vydal tři misky.