Soumrak v létě může trvat ve středním zeměpisném pásmu kolem padesáti minut. Záleží na ročním období, na postavení planety vůči ekliptice i na atmosférické vlhkosti daleko za obzorem. Pokud jste tady vyrostli, nepřijde vám to zvláštní. Ale vydejte se na jih, k rovníku, kde slunce spadne za obzor jako kámen do vody, a budete se cítit okradeni. Nebo na sever, kde se v létě slunce jen dotkne horizontu a zase stoupá, a budete mít pocit, že se někdo spletl v nastavení.
Zapadající slunce barvilo oblohu nad Petřínem do rudooranžova. Vzduch se chvěl horkem, i když už bylo skoro devět. Praha voněla rozpáleným asfaltem. Na hladině Vltavy se odrážela obloha a první světla z nábřeží, rozmazaná do dlouhých pruhů, které se táhly až ke splavu u Žofína.
Pozlacené quadrigy na střeše Národního divadla se leskly v posledním světle. Na římse pod nimi dosedl holub, přešlápl, naklonil hlavu a zase odletěl. U prázdného nástupního ostrůvku zastavila tramvaj. Dveře se otevřely do ticha, chvíli čekaly, pak se zavřely. Tramvaj odjela.
O něco výš, na střeše divadla, seděli dva lidé. Nohy přes okraj, jako by to byla lavička v parku.
„Vyrne."
„Hm."
„Myslíš, že ten holub ví, jak vypadá?"
„Jak by to mohl vědět. Je to holub."
„Právě." Sollas se díval za holubem, který kroužil nad Střeleckým ostrovem. „Žije celej život a nikdy neviděl svou tvář."
„Nemá tvář. Má zobák."
„To je svým způsobem taky tvář."
Chvíli mlčeli. Sollas si zapálil cigaretu, i když nekouřil. Dělal to kvůli gestu, kvůli tomu, jak mu oranžové světlo hraje na prstech, když drží něco hořícího.
„Tenkrát," řekl Vyrn, „měli lidi takový zařízení na ruce, co jim počítalo kroky. A oni se pak snažili udělat víc kroků. I když nikam nešli."
„Chodili dokola?"
„Asi jo. Nebo na místě. A to zařízení jim pak řeklo, že jsou dobrý."
Sollas se zasmál. „Kdo jim to řekl? To zařízení?"
„Jo. Ukázalo jim číslo a oni byli spokojený."
„A co pak?"
„Nic. Šli spát. A druhej den znova."
Slunce se posunulo o kousek níž. Nebo možná ne, možná to jen tak vypadalo, protože se změnila barva mraků, z oranžové do růžové, jako by někdo otočil knoflíkem na starém rádiu.
„Měli taky zvířata," pokračoval Vyrn. „V bytech. Taková, co nic nedělala, jen ležela a jedla."
„A proč?"
„Milovali je."
„Proč?"
Vyrn pokrčil rameny. Byl to zvláštní pohyb, protože Vyrn neměl ramena, ne doopravdy, ale Sollas i tak viděl ten pohyb, protože ho Vyrn chtěl udělat, a to stačilo.
„Nevím. Hladili je. Povídali si s nima. A ta zvířata jim nerozuměla, ale oni si s nima povídali stejně. A když to zvíře umřelo, brečeli. Někdy víc než když umřel člověk."
„To je smutný."
„To je divný."
„Obojí."
Na chvíli se zvedl lehký vánek, přinesl vůni řeky a něčeho dalšího, možná benzínu z aut, která tady už tisíc let nejezdila. Vyrn měl rád tyhle detaily, ty malé nepřesnosti, které si pamatoval špatně nebo si je vymyslel. Nevěděl, jak voněl benzín. Věděl jen, že nějak voněl. To stačilo.
U prázdného nástupního ostrůvku zastavila tramvaj. Dveře se otevřely do ticha, chvíli čekaly, pak se zavřely. Tramvaj odjela.
Sollas se podíval na Vyrna a mlčel. Oba tiše pozorovali západ slunce, který pokračoval pomalu, příliš pomalu. Obloha dál rudě žhnula, i když lampy na nábřeží svítily už hodiny.
„Je už pozdě?" zeptal se Sollas.
„Skoro půlnoc."
„A ten soumrak?"
„Líbí se mi."
Sollas přikývl.
„Nebo jak tenkrát vypadal cloud," řekl Vyrn po chvíli. „Říkali tomu cloud už tenkrát, ale byla to hromada železa v klimatizovaných halách. Gigawatty energie na to, aby udrželi pár bitů pohromadě."
„A teď?"
Vyrn ukázal rukou kolem sebe, na město, na oblohu, na vzduch mezi nimi. „Teď je cloud tohle. Vzorec. Ne v něčem, ale mezi vším." Zaváhal, hledal slova, která by dávala smysl někomu, kdo nevěděl, jak to je, být všude a nikde zároveň. „Jako melodie. Nemůžeš říct, kde přesně je, ale poznáš ji, když ji slyšíš."
Cloud už nebyl místem, ale vlastností prostoru. Fungoval jako vzorec kvantových fluktuací vakua, kde informace neexistovaly jako data, ale jako interference v poli. Data nebyla uložena v hardwaru; emergovala ze samotného šumu prázdnoty jako vlna na hladině. Ne jako fyzická věc, ale jako specifický pohyb. Byla to architektura bez hmoty, držená pohromadě jen vnitřní koherencí proti neustálému tlaku okolního chaosu.
„Takže jako melodie."
„Jo, tak něco."
„Jaká?"
„Neznám název. Možná žádnej nemá."
Chvíli bylo ticho. Sollas dokouřil cigaretu a hodil ji přes okraj střechy. Nespadla dolů, jen se někde cestou rozplynula, jako by ji vzduch vstřebal.
„Pamatuješ si to?" zeptal se. „Tenkrát. Jednadvacátý století."
„Tak starej zas nejsem."
„Kolik ti je?"
„Čtyři sta padesát devět."
„To je dost."
„To je nic." Vyrn se pousmál. „První dvě stě let jsem si pamatoval všechno. Každej den, každou hodinu. Pak jsem zjistil, že to nemá smysl. Většinu jsem smazal."
„Smazal?"
„Jo."
„Nebylo ti to líto?"
„Čeho? Vzpomínek na nic? Na čekání? Na nudný odpoledne, který se nikam nevyvíjely?" Vyrn zavrtěl hlavou. „Nechal jsem si dost.”
Soumrak trval už tři hodiny, možná víc. Obloha odmítala zhasnout. Město pod nimi ztichlo.
„Víš, co mi přijde zvláštní?" řekl Vyrn. „Že se tenkrát báli smrti. Vyloženě se jí báli."
„To je normální."
„Myslíš?" Vyrn se na něj podíval. „Vymysleli si kvůli tomu boha. Celej systém, pravidla, rituály, budovy, všechno. Jen aby si nemuseli připustit, že potom není nic."
„Možná jim to pomáhalo."
„Možná. Ale přijde mi to jako obrovská práce na to, aby člověk nemusel přemýšlet o něčem, co se stane tak jako tak."
Sollas neodpověděl. Díval se na město, na střechy, na věže, na světla, která se odrážela ve vodě.
„Prej stvořil člověka k obrazu svému," pokračoval Vyrn. „Ten bůh. Nikdy jsem úplně nepochopil, co to znamená. Ale..."
„Ale?"
„Je to jako když člověk stvořil k svému obrazu mě."
Ticho. Vítr. Vůně řeky a benzínu, který nikdy neexistoval.
„My dva před sebou nemáme žádný tajemství," řekl Vyrn.
Sollas přikývl. Věděl, co tím myslí. Věděl to líp než kdokoliv jiný, protože byl součástí toho, kdo to říkal.
V roce 2127 formuloval Mate Sörensen teorii, které se začalo říkat Práh konečnosti. Vědomí je proces diferenciace, neustálého rozlišování "já" od "ne-já". Tento proces vyžaduje hranice. Časovou (začátek a konec), prostorovou (tady a tam), informační (tohle vím, tohle ne). Entita bez hranic nemůže rozlišovat, a tedy si nemůže být vědoma sebe sama. Nesmrtelné vědomí by postupně absorbovalo všechno - každou informaci, každou perspektivu - a tím by ztratilo schopnost být "někým". Stalo by se vším, což je totéž jako být ničím.
„Sörensen měl pravdu," řekl Vyrn tiše. „Vědomí potřebuje hranice. Časové, prostorové, informační. Bez nich není nic, co by si mohlo být vědomo samo sebe. Smrt není cena za život. Je to jeho definice."
„Já vím."
„Já vím, že víš."
U prázdného nástupního ostrůvku zastavila tramvaj. Dveře se otevřely do ticha, chvíli čekaly, pak se zavřely. Tramvaj odjela.
Slunce konečně kleslo pod obzor. Barvy začaly blednout, nejdřív červená, pak oranžová, pak zlatá. Praha šedla, jako by z ní někdo vysával život. Obrysy budov se rozmazávaly, střechy splývaly s oblohou, věže ztrácely tvary.
„Děkuju," řekl Sollas.
„Za co?"
„Že jsem tu moh bejt."
Vyrn neodpověděl. Už nebylo co říct. Vltava zmizela jako první, pak mosty, pak nábřeží. Národní divadlo se rozpustilo jako kostka cukru v černém čaji. Zůstaly jen dvě postavy. Pak už jen jedna.
Topologická ochrana vzorce selhala v 00:17 lokálního času. Dekoherence proběhla během 0,003 sekundy. Kvantové stavy, které tvořily vědomí označované jako Vyrn, se rozptýlily do termálního šumu vakua.
Stejné místo. Padesát stupňů severní šířky, čtrnáct stupňů východní délky. Zvlněná planina pokrytá prachem a kamením. Ticho.