Den čtyři sta sedmdesát dva od startu. Vel si přečetl číslo na displeji a během příští vteřiny ho zapomněl.
Výdejní systém chvíli neurčitě bzučel, jako by si něco rozmýšlel, pak vydal tři misky v rychlém sledu s tím charakteristickým cvaknutím, které Vel za čtyři sta sedmdesát dva dní nestačil přestat vnímat. Obsah misek byl světle béžový a voněl neurčitě po jídle. Systém považoval tuto kombinaci za dostačující, a po čtyři sta sedmdesáti dvou dnech ji za dostačující považovala i posádka.
Snídaně byla velmi podobná jako včera a jako předevčírem. Tedy s výjimkou dne, kdy zkusili míchat dávky a Dav pak dva dny neopustil záchod. Od té doby nikdo nic nemíchal. Jedli to, co systém vydal, ve chvíli, kdy to vydal.
Výdej jídel, stejně jako všechno ostatní na palubě, přesně popisoval Standardní provozní manuál operačních postupů a protokolů pro posádky dlouhodobých misí v hlubokém vesmíru a přilehlých oblastech (včetně dodatku pro mimořádné situace, výjimečné stavy a situace, které manuál nepředpokládal, ale které se přesto staly), zkráceně SPMOPPPDMHVPO/D, zkráceně manuál. Ústřední velení vesmírných sil předpokládalo, že posádky manuál dodržují. Posádky předpokládaly, že ústřední velení to nekontroluje. Obě strany žily v tomto vztahu poměrně spokojeně. Hlavně na delších letech se úroveň postupů postupně přizpůsobovala tomu, co posádka považovala za rozumné, což bylo na různých lodích různé a na téhle lodi to bylo zhruba takhle: Snídaně až se někdo vzbudí, záchod funkční, všichni naživu. Manuál přečetl ze všech tří jenom Vel, a to jen proto, že ho kdysi probudila bouře na tranzitní stanici a neměl co jiného na práci.
„Dneska je to v pohodě," řekla Sera.
„Vždycky říkáš, že je to v pohodě."
„Vždycky je to v pohodě. Jídlo je jídlo."
Dav se na ni podíval přes okraj misky. „Ty nemáš žádný standardy."
„Mám standardy. Standard je, že to sním a nebrečím."
Vel jedl a díval se z okna. Samozřejmě to nebylo okno, ale říkali mu tak, protože říkat mu terzální zobrazovací panel jim přišlo blbé a říkat mu displej bylo matoucí, protože displejů bylo jen v tomhle modulu dvacet sedm. Hluboký vesmír byl, jak věděl každý, kdo nikdy nebyl v hlubokém vesmíru, nekonečnou studnicí zázraků. Mlhoviny, pulzary, světlo mrtvých hvězd cestující miliony let, aby ho někdo zahlédl z paluby průzkumné lodi. Vel to věděl taky, nebo aspoň takhle si to představoval, než nastoupil na první misi. Teď za oknem nebylo nic. Občas přiletěl odraz nebo záblesk, systém ho automaticky zaevidoval a zahodil. Vel za čtyři sta sedmdesát dva dní nezaznamenal nic, co by stálo za povšimnutí.
„Kolik ještě?" zeptal se Dav.
„Devatenáct dní."
„A zítra to bude osmnáct."
„Ano, Dave. Tak funguje čas."
Tahle mise vypadala zvenku jako něco, co si zaslouží být na titulních stránkách novin. Tedy kdyby se zprávy ještě šířily pomocí tisku. Hluboký průzkumný prostor, vzdálený systém, souřadnice, které většina lidí za celý život nenavštíví ani v simulaci. Vel věděl, že kdyby to popsal na nějaké stanici, ostatní by se ptali na detaily a kdyby je měl po pravdě popsat, musel by říct, že detaily jsou následující: sedí v automatizované lodi, jedí béžové jídlo a čekají, až systém udělá co má udělat.
Předchozí mise byla stejná. Ta před ní taky. Jednou letěli k soustavě, o které databáze tvrdila, že nebyla prozkoumná, a ukázalo se, že prozkoumaná byla, jen to nikdo nezavedl do systému. Takže ji prozkoumali znovu a výsledky řádně zaznamenali, aby ji příště někdo nemusel zkoumat potřetí.
Technicky se jejich sboru říkalo Sbor pro správu, evidenci a údržbu vzdálených zón. Dav tomu říkal vesmírní popeláři a Vel si nebyl jistý, jestli je to ironie nebo spíš konstatování faktu. Každopádně to povahu jejich práce vystihovalo o něco přesněji.
Mise měla čtyřicet dva standardních operačních postupů. Postup číslo sedm říkal, že průzkum cílového tělesa probíhá automaticky a posádka je povinna výsledky prostudovat a potvrdit příjem. Většinou to vypadalo tak, že Vel výsledky prostudoval, Sera je prošla zběžně a Dav klikl na potvrdit příjem, aniž by cokoli otevřel.
„Serko, ty sis to aspoň prohlédla?"
„Mrkla jsem na to"
„A?"
Sera pokrčila rameny. Vel se za těch skoro pět set dní naučil číst tento pohyb velmi dobře. Její pokrčení ramen znamenalo: viděla jsem to, nic mě na tom nepřekvapilo, a pokud tě zajímají detaily, tak si je najdi sám.
„Je tam aktivita," řekla. „Systém to označil. Standardní protokol."
„Systém říká standardní protokol vždycky."
„Protože vždycky je to standardní protokol."
Vel si dal kávu. Nebyla to káva, ale říkali jí tak, protože výraz teplý doplňkový nápoj ke snídani byl nepraktický. Přešel k panelu. Signály z povrchu cílového tělesa byly strukturované, rytmické, soustředěné nad pevninami v hustotě, která u přírodního rádiového šumu třídy 7 nevzniká přirozeně. Třída 7 znamenala rozptýlený šum bez vnitřní logiky, plazmové výboje, magnetické interference. Tohle mělo vnitřní logiku. Opakovalo se to v pravidelných intervalech nad stejnými oblastmi jako něco, co vysílá a čeká na odpověď. Sera si to prohlédla a chvíli u panelu zůstala. Jen o trochu déle než měla ve zvyku. Pak se otočila a pokrčila rameny způsobem, který tentokrát nebyl úplně přesvědčivý. Zprávu do centrály odeslali všichni tři, systém ji potvrdil jako doručeno do fronty, standardní priorita, a Vel věděl, co to znamená. Nebylo velmi pravděpodobné, že by to četl někdo jiný, než nějaký méně pokročilý robot.
Odpověď přišla v den čtyři sta osmdesát tři.
Průzkumná data vzata na vědomí. Signály třídy 7 jsou v rámci parametrů schváleného protokolu. Mise pokračuje podle plánu. Viz operační postup číslo čtyřicet dva.
Postup číslo čtyřicet dva říkal: Pochybnosti zaznamenejte do lodního deníku. Mise pokračuje.
Pod tím byl přiložen formulář K-7 pro administrativní informovanost posádky. Vel ho otevřel. Byl to dvoustránkový dokument vysvětlující, proč cílové těleso Sol-3 podléhá klasifikaci prioritní karanténní hrozba, stupeň A. Důvod byl na třetím řádku první stránky, kde bylo napsáno: prošlá karanténní klasifikace, původní certifikát vydán před 340 lety, obnova nebyla podána v předepsaném termínu.
Prošlá klasifikace znamenala zhruba to, že v centrále někdo před 340 lety neodevzdal formulář. A protože formulář nebyl odevzdán, těleso zůstalo v registru jako neprověřená karanténní hrozba, a protože tam zůstalo, dostalo se na seznam prioritního odklizení v rámci průzkumné trasy K-7, a protože se dostalo na seznam, přijeli sem oni tři s automatizovanou lodí a béžovým jídlem.
„Předpokládejme," řekl Vel večer, u jídla.
„Ach ne," řekl Dav.
„Předpokládejme, že ty signály jsou komunikace. Pak tam jsou bytosti, které komunikují." Zaváhal. „Otázka je, jestli je můžeme považovat za lidi."
„Za lidi," zopakoval Dav.
„Za bytosti srovnatelné s námi."
„To je filosofická otázka a já ji nechci řešit u večeře."
„Lidi." Vel se na něj podíval. „Víš, co to slovo znamená?"
„Vím, co to…"
„Příslušníci naší skupiny. Etymologie. Lidi vždy znamená naši. Každá skupina si říká nějakou variantou tohohle slova, protože jazyk vzniká uvnitř skupiny a skupina je pro sebe středem světa. Takže se ptám, jestli i oni si říkají lidi. A jestli to něco na něčem mění."
Dav na něj chvíli hleděl.
„Ty jsi snad úplně blbej," řekl. „To jsou základy. To učí v první třídě."
„Ty ses to dozvěděl v první třídě?"
„Jo, a ty jsi zřejmě spal. Co chceš, Velku? Odvolat misi?"
„Nechci odvolat misi. Chci se zamyslet."
„Je to protokol. Je to schválený cíl. Prošlá administrativa." Dav odstrčil misku. „Zítra to bude šestnáct dní. Pak patnáct."
Vel ho znal dost dobře na to, aby věděl, že to od něj není zjednodušení. On tomu doopravdy věří, protože jinak by musel přemýšlet o všech těch předchozích misích. Sera jedna pomalu, pohled zabořený do jídla.
Dvanáctý den před cílem Sera přišla za Velem s výrazem, který znal jen z velmi specifických okolností. Jednou, když odmítla nástup na misi a tři hodiny argumentovala s koordinátorem přes vzdálený kanál, klidně a systematicky, jako někdo, kdo má čas, zatímco koordinátor čas neměl a postupně ztrácel trpělivost, až to vzdal. A jednou, když se pohádala s vrchním koordinátorem ve stanici Keth-4, předložila mu na poradě tabulku jeho vlastních chyb za poslední dva roky, seřazenou chronologicky, a velení jí dalo za pravdu, protože měla pravdu, ale forma byla taková, že ji přeložili na jinou stanici dřív, než se stihla sbalit.
Sera měla na sobě technickou uniformu v takovém stavu, že by ji instruktor základního výcviku použil jako odstrašující příklad. Nášivky přelepené přes jiné nášivky, jeden rukáv ohrnutý, druhý ne, boty zavázané různými způsoby, a přesto celek působil jako záměr, jako kdyby to někdo pečlivě zkonstruoval, aby vypadalo, že mu na tom nezáleží, a dal tomu víc přemýšlení, než by vyžadovala normální uniforma. Vel ji na to jednou upozornil, v prvním měsíci letu. Sera se na něj tenkrát podívala způsobem, který znamenal, že tohle upozornění zaregistrovala, zařadila do kategorie irelevantní a přešla k dalšímu bodu. Teď vypadala jako vždycky, jen z drobných náznaků, které kdybyste se ho zeptali, by nedokázal přesně definovat, Vel jasně viděl, že tohle není stejná Sera, jako vždycky.
„Já s tím nesouhlasím," řekla.
„Vím."
„Myslím, že to nemůžeme udělat."
„Vím, Sero."
„Prošlá administrativa není důvod."
„Vím."
„Tak co uděláme?"
Vel na ni podíval. „Co bys chtěla udělat?"
Posadila se. Chvíli nic neříkala. Pak: „Odmítnu přístup k systému. Zablokuju svůj autorizační kód pro závěrečnou sekvenci."
„Systém nepotřebuje tvůj kód. Sekvence je plně automatická."
„Tak se zamknu v řídícím modulu. Nebo vyhlásím hladovku. Nebo oznámím, že si ublížím, pokud se mise neodvolá." Odmlčela se. „Systém musí reagovat na zdravotní ohrožení posádky."
Seděla s rukama sevřenýma v klíně a dívala se na panel před sebou, ne na Vela, jako by se mu nechtěla dívat do očí, a bylo na ní vidět, že ten seznam možností nevymyslela teď, že ho už nějakou dobu měla v hlavě a chodila s ním a teď ho vysypala najednou, protože jinak by ho nevysypala vůbec. V kompozitových palubách to sotva znatelně praskalo a klimatizace šuměla.
Vel chvíli mlčel. Pak otevřel manuál, našel oddíl Protokoly zdravotní péče a bezpečnosti posádky, našel odstavec sedmnáct, pododstavec c, a přečetl nahlas: V případě oznámeného nebo pravděpodobného sebepoškozujícího chování bude člen posádky přemístěn do izolačního modulu zdravotní péče a ponechán k deeskalaci. Mise pokračuje.
Sera ho poslouchala. Pak vzala manuál, sama si přečetla odstavec sedmnáct. Pak i osmnáct a devatenáct.
„Mise pokračuje," řekla tiše.
„Mise pokračuje."
„Za všech okolností."
„Za všech okolností, Sero. To je celý smysl automatizovaného systému. Aby mise pokračovala, i kdyby posádka," zaváhal, „i kdyby posádka ztratila akceschopnost."
Sera odložila manuál. Chvíli seděla a dívala se do prázdna před sebou.
„Takže cokoliv udělám…"
„Systém tě bezpečně umístí do modulu, postará se o tebe a mise pokračuje."
Na chvíli se zamyslela.
„Chci to zaznamenat do lodního deníku," řekla nakonec.
„Ano."
„A bude tam, že jsme s tím nesouhlasili."
„Ano."
„A pak co?"
Vel neodpověděl, protože odpověď znali oba a nebylo ji třeba říkat nahlas.
Poslední tři dny byly klidné. Sera se zamkla na čtyři hodiny v zásobovací sekci, nikoliv v řídícím modulu, protože ten systém skutečně preventivně zablokoval, jakmile zaregistroval zvýšenou hladinu stresu u jednoho člena posádky. Vel ji přes panel slyšel, nebo spíš tušil, jak tam nic nedělá, jen sedí. Pak přišla ven, snědla večeři a šla spát.
Pak přišel poslední den. Systém spustil sekvenci automaticky. Loď procházela čtyřicet dva postupů v pořadí, vydávala potvrzení, že vše je v normě. Vel seděl ve své sekci a díval se na data. Signály tam pořád byly, hustší než dřív, pravidelné a rytmické a uspořádané.
Sera přišla dvacet minut před automatickým spuštěním. Nalila si nápoj a sedla si vedle Vela. Planeta se pomalu otáčela na obrazovce, modrá z větší části, s nepravidelnými skvrnami hnědé a zelené, které se táhly od pólu k pólu bez zjevné logiky, jako by je někdo rozházel bez plánu. Jeden kontinent vypadal trochu jako nepravidelný trojúhelník, jiný byl dlouhý a úzký a táhl se skoro přes celou polokouli. Oblaka zakrývala část povrchu v tenkých pruzích a spirálách. Uprostřed velká plocha vody, obklopená pevninou ze tří stran, skoro uzavřená. Měsíc na stabilní orbitě, šedý a klidný.
„Hezká planeta," řekla Sera.
„Říkal jsem si to samé."
„Je mi to líto."
Vel na ni podíval. „Co?"
Sera pokrčila rameny.
Systém oznámil: Automatická sekvence zahájena.
Vel zapsal do deníku čas. Datum. Souřadnice.
Cílové těleso: Sol-3. Vzdálenost od hvězdy: 1 astronomická jednotka. Povrch: 71 % kapalné vody. Zaznamenána rozsáhlá elektromagnetická aktivita odpovídající technologické civilizaci. Prošlá karanténní klasifikace: formulář K-4 nebyl obnoven v zákonné lhůtě.
Přidal: Pochybnosti posádky zaznamenány. Mise pokračuje.
Dav dopil kávu, dal si dal ruce za hlavu a zavřel oči. „Řekněte mi, až to bude, abych věděl, že se můžeme jít najíst."
Hluboký vesmír byl velkorysý a prázdný.
Na chvíli přestal.
Systém vydal potvrzení: Mise splněna. Návratová trasa aktivována. Odhadovaný čas návratu: 501 dní.
Výdejní systém chvíli neurčitě bzučel a pak vydal tři misky.
Výdejní systém chvíli neurčitě bzučel, jako by si něco rozmýšlel, pak vydal tři misky v rychlém sledu s tím charakteristickým cvaknutím, které Vel za čtyři sta sedmdesát dva dní nestačil přestat vnímat. Obsah misek byl světle béžový a voněl neurčitě po jídle. Systém považoval tuto kombinaci za dostačující, a po čtyři sta sedmdesáti dvou dnech ji za dostačující považovala i posádka.
Snídaně byla velmi podobná jako včera a jako předevčírem. Tedy s výjimkou dne, kdy zkusili míchat dávky a Dav pak dva dny neopustil záchod. Od té doby nikdo nic nemíchal. Jedli to, co systém vydal, ve chvíli, kdy to vydal.
Výdej jídel, stejně jako všechno ostatní na palubě, přesně popisoval Standardní provozní manuál operačních postupů a protokolů pro posádky dlouhodobých misí v hlubokém vesmíru a přilehlých oblastech (včetně dodatku pro mimořádné situace, výjimečné stavy a situace, které manuál nepředpokládal, ale které se přesto staly), zkráceně SPMOPPPDMHVPO/D, zkráceně manuál. Ústřední velení vesmírných sil předpokládalo, že posádky manuál dodržují. Posádky předpokládaly, že ústřední velení to nekontroluje. Obě strany žily v tomto vztahu poměrně spokojeně. Hlavně na delších letech se úroveň postupů postupně přizpůsobovala tomu, co posádka považovala za rozumné, což bylo na různých lodích různé a na téhle lodi to bylo zhruba takhle: Snídaně až se někdo vzbudí, záchod funkční, všichni naživu. Manuál přečetl ze všech tří jenom Vel, a to jen proto, že ho kdysi probudila bouře na tranzitní stanici a neměl co jiného na práci.
„Dneska je to v pohodě," řekla Sera.
„Vždycky říkáš, že je to v pohodě."
„Vždycky je to v pohodě. Jídlo je jídlo."
Dav se na ni podíval přes okraj misky. „Ty nemáš žádný standardy."
„Mám standardy. Standard je, že to sním a nebrečím."
Vel jedl a díval se z okna. Samozřejmě to nebylo okno, ale říkali mu tak, protože říkat mu terzální zobrazovací panel jim přišlo blbé a říkat mu displej bylo matoucí, protože displejů bylo jen v tomhle modulu dvacet sedm. Hluboký vesmír byl, jak věděl každý, kdo nikdy nebyl v hlubokém vesmíru, nekonečnou studnicí zázraků. Mlhoviny, pulzary, světlo mrtvých hvězd cestující miliony let, aby ho někdo zahlédl z paluby průzkumné lodi. Vel to věděl taky, nebo aspoň takhle si to představoval, než nastoupil na první misi. Teď za oknem nebylo nic. Občas přiletěl odraz nebo záblesk, systém ho automaticky zaevidoval a zahodil. Vel za čtyři sta sedmdesát dva dní nezaznamenal nic, co by stálo za povšimnutí.
„Kolik ještě?" zeptal se Dav.
„Devatenáct dní."
„A zítra to bude osmnáct."
„Ano, Dave. Tak funguje čas."
Tahle mise vypadala zvenku jako něco, co si zaslouží být na titulních stránkách novin. Tedy kdyby se zprávy ještě šířily pomocí tisku. Hluboký průzkumný prostor, vzdálený systém, souřadnice, které většina lidí za celý život nenavštíví ani v simulaci. Vel věděl, že kdyby to popsal na nějaké stanici, ostatní by se ptali na detaily a kdyby je měl po pravdě popsat, musel by říct, že detaily jsou následující: sedí v automatizované lodi, jedí béžové jídlo a čekají, až systém udělá co má udělat.
Předchozí mise byla stejná. Ta před ní taky. Jednou letěli k soustavě, o které databáze tvrdila, že nebyla prozkoumná, a ukázalo se, že prozkoumaná byla, jen to nikdo nezavedl do systému. Takže ji prozkoumali znovu a výsledky řádně zaznamenali, aby ji příště někdo nemusel zkoumat potřetí.
Technicky se jejich sboru říkalo Sbor pro správu, evidenci a údržbu vzdálených zón. Dav tomu říkal vesmírní popeláři a Vel si nebyl jistý, jestli je to ironie nebo spíš konstatování faktu. Každopádně to povahu jejich práce vystihovalo o něco přesněji.
Mise měla čtyřicet dva standardních operačních postupů. Postup číslo sedm říkal, že průzkum cílového tělesa probíhá automaticky a posádka je povinna výsledky prostudovat a potvrdit příjem. Většinou to vypadalo tak, že Vel výsledky prostudoval, Sera je prošla zběžně a Dav klikl na potvrdit příjem, aniž by cokoli otevřel.
„Serko, ty sis to aspoň prohlédla?"
„Mrkla jsem na to"
„A?"
Sera pokrčila rameny. Vel se za těch skoro pět set dní naučil číst tento pohyb velmi dobře. Její pokrčení ramen znamenalo: viděla jsem to, nic mě na tom nepřekvapilo, a pokud tě zajímají detaily, tak si je najdi sám.
„Je tam aktivita," řekla. „Systém to označil. Standardní protokol."
„Systém říká standardní protokol vždycky."
„Protože vždycky je to standardní protokol."
Vel si dal kávu. Nebyla to káva, ale říkali jí tak, protože výraz teplý doplňkový nápoj ke snídani byl nepraktický. Přešel k panelu. Signály z povrchu cílového tělesa byly strukturované, rytmické, soustředěné nad pevninami v hustotě, která u přírodního rádiového šumu třídy 7 nevzniká přirozeně. Třída 7 znamenala rozptýlený šum bez vnitřní logiky, plazmové výboje, magnetické interference. Tohle mělo vnitřní logiku. Opakovalo se to v pravidelných intervalech nad stejnými oblastmi jako něco, co vysílá a čeká na odpověď. Sera si to prohlédla a chvíli u panelu zůstala. Jen o trochu déle než měla ve zvyku. Pak se otočila a pokrčila rameny způsobem, který tentokrát nebyl úplně přesvědčivý. Zprávu do centrály odeslali všichni tři, systém ji potvrdil jako doručeno do fronty, standardní priorita, a Vel věděl, co to znamená. Nebylo velmi pravděpodobné, že by to četl někdo jiný, než nějaký méně pokročilý robot.
Odpověď přišla v den čtyři sta osmdesát tři.
Průzkumná data vzata na vědomí. Signály třídy 7 jsou v rámci parametrů schváleného protokolu. Mise pokračuje podle plánu. Viz operační postup číslo čtyřicet dva.
Postup číslo čtyřicet dva říkal: Pochybnosti zaznamenejte do lodního deníku. Mise pokračuje.
Pod tím byl přiložen formulář K-7 pro administrativní informovanost posádky. Vel ho otevřel. Byl to dvoustránkový dokument vysvětlující, proč cílové těleso Sol-3 podléhá klasifikaci prioritní karanténní hrozba, stupeň A. Důvod byl na třetím řádku první stránky, kde bylo napsáno: prošlá karanténní klasifikace, původní certifikát vydán před 340 lety, obnova nebyla podána v předepsaném termínu.
Prošlá klasifikace znamenala zhruba to, že v centrále někdo před 340 lety neodevzdal formulář. A protože formulář nebyl odevzdán, těleso zůstalo v registru jako neprověřená karanténní hrozba, a protože tam zůstalo, dostalo se na seznam prioritního odklizení v rámci průzkumné trasy K-7, a protože se dostalo na seznam, přijeli sem oni tři s automatizovanou lodí a béžovým jídlem.
„Předpokládejme," řekl Vel večer, u jídla.
„Ach ne," řekl Dav.
„Předpokládejme, že ty signály jsou komunikace. Pak tam jsou bytosti, které komunikují." Zaváhal. „Otázka je, jestli je můžeme považovat za lidi."
„Za lidi," zopakoval Dav.
„Za bytosti srovnatelné s námi."
„To je filosofická otázka a já ji nechci řešit u večeře."
„Lidi." Vel se na něj podíval. „Víš, co to slovo znamená?"
„Vím, co to…"
„Příslušníci naší skupiny. Etymologie. Lidi vždy znamená naši. Každá skupina si říká nějakou variantou tohohle slova, protože jazyk vzniká uvnitř skupiny a skupina je pro sebe středem světa. Takže se ptám, jestli i oni si říkají lidi. A jestli to něco na něčem mění."
Dav na něj chvíli hleděl.
„Ty jsi snad úplně blbej," řekl. „To jsou základy. To učí v první třídě."
„Ty ses to dozvěděl v první třídě?"
„Jo, a ty jsi zřejmě spal. Co chceš, Velku? Odvolat misi?"
„Nechci odvolat misi. Chci se zamyslet."
„Je to protokol. Je to schválený cíl. Prošlá administrativa." Dav odstrčil misku. „Zítra to bude šestnáct dní. Pak patnáct."
Vel ho znal dost dobře na to, aby věděl, že to od něj není zjednodušení. On tomu doopravdy věří, protože jinak by musel přemýšlet o všech těch předchozích misích. Sera jedna pomalu, pohled zabořený do jídla.
Dvanáctý den před cílem Sera přišla za Velem s výrazem, který znal jen z velmi specifických okolností. Jednou, když odmítla nástup na misi a tři hodiny argumentovala s koordinátorem přes vzdálený kanál, klidně a systematicky, jako někdo, kdo má čas, zatímco koordinátor čas neměl a postupně ztrácel trpělivost, až to vzdal. A jednou, když se pohádala s vrchním koordinátorem ve stanici Keth-4, předložila mu na poradě tabulku jeho vlastních chyb za poslední dva roky, seřazenou chronologicky, a velení jí dalo za pravdu, protože měla pravdu, ale forma byla taková, že ji přeložili na jinou stanici dřív, než se stihla sbalit.
Sera měla na sobě technickou uniformu v takovém stavu, že by ji instruktor základního výcviku použil jako odstrašující příklad. Nášivky přelepené přes jiné nášivky, jeden rukáv ohrnutý, druhý ne, boty zavázané různými způsoby, a přesto celek působil jako záměr, jako kdyby to někdo pečlivě zkonstruoval, aby vypadalo, že mu na tom nezáleží, a dal tomu víc přemýšlení, než by vyžadovala normální uniforma. Vel ji na to jednou upozornil, v prvním měsíci letu. Sera se na něj tenkrát podívala způsobem, který znamenal, že tohle upozornění zaregistrovala, zařadila do kategorie irelevantní a přešla k dalšímu bodu. Teď vypadala jako vždycky, jen z drobných náznaků, které kdybyste se ho zeptali, by nedokázal přesně definovat, Vel jasně viděl, že tohle není stejná Sera, jako vždycky.
„Já s tím nesouhlasím," řekla.
„Vím."
„Myslím, že to nemůžeme udělat."
„Vím, Sero."
„Prošlá administrativa není důvod."
„Vím."
„Tak co uděláme?"
Vel na ni podíval. „Co bys chtěla udělat?"
Posadila se. Chvíli nic neříkala. Pak: „Odmítnu přístup k systému. Zablokuju svůj autorizační kód pro závěrečnou sekvenci."
„Systém nepotřebuje tvůj kód. Sekvence je plně automatická."
„Tak se zamknu v řídícím modulu. Nebo vyhlásím hladovku. Nebo oznámím, že si ublížím, pokud se mise neodvolá." Odmlčela se. „Systém musí reagovat na zdravotní ohrožení posádky."
Seděla s rukama sevřenýma v klíně a dívala se na panel před sebou, ne na Vela, jako by se mu nechtěla dívat do očí, a bylo na ní vidět, že ten seznam možností nevymyslela teď, že ho už nějakou dobu měla v hlavě a chodila s ním a teď ho vysypala najednou, protože jinak by ho nevysypala vůbec. V kompozitových palubách to sotva znatelně praskalo a klimatizace šuměla.
Vel chvíli mlčel. Pak otevřel manuál, našel oddíl Protokoly zdravotní péče a bezpečnosti posádky, našel odstavec sedmnáct, pododstavec c, a přečetl nahlas: V případě oznámeného nebo pravděpodobného sebepoškozujícího chování bude člen posádky přemístěn do izolačního modulu zdravotní péče a ponechán k deeskalaci. Mise pokračuje.
Sera ho poslouchala. Pak vzala manuál, sama si přečetla odstavec sedmnáct. Pak i osmnáct a devatenáct.
„Mise pokračuje," řekla tiše.
„Mise pokračuje."
„Za všech okolností."
„Za všech okolností, Sero. To je celý smysl automatizovaného systému. Aby mise pokračovala, i kdyby posádka," zaváhal, „i kdyby posádka ztratila akceschopnost."
Sera odložila manuál. Chvíli seděla a dívala se do prázdna před sebou.
„Takže cokoliv udělám…"
„Systém tě bezpečně umístí do modulu, postará se o tebe a mise pokračuje."
Na chvíli se zamyslela.
„Chci to zaznamenat do lodního deníku," řekla nakonec.
„Ano."
„A bude tam, že jsme s tím nesouhlasili."
„Ano."
„A pak co?"
Vel neodpověděl, protože odpověď znali oba a nebylo ji třeba říkat nahlas.
Poslední tři dny byly klidné. Sera se zamkla na čtyři hodiny v zásobovací sekci, nikoliv v řídícím modulu, protože ten systém skutečně preventivně zablokoval, jakmile zaregistroval zvýšenou hladinu stresu u jednoho člena posádky. Vel ji přes panel slyšel, nebo spíš tušil, jak tam nic nedělá, jen sedí. Pak přišla ven, snědla večeři a šla spát.
Pak přišel poslední den. Systém spustil sekvenci automaticky. Loď procházela čtyřicet dva postupů v pořadí, vydávala potvrzení, že vše je v normě. Vel seděl ve své sekci a díval se na data. Signály tam pořád byly, hustší než dřív, pravidelné a rytmické a uspořádané.
Sera přišla dvacet minut před automatickým spuštěním. Nalila si nápoj a sedla si vedle Vela. Planeta se pomalu otáčela na obrazovce, modrá z větší části, s nepravidelnými skvrnami hnědé a zelené, které se táhly od pólu k pólu bez zjevné logiky, jako by je někdo rozházel bez plánu. Jeden kontinent vypadal trochu jako nepravidelný trojúhelník, jiný byl dlouhý a úzký a táhl se skoro přes celou polokouli. Oblaka zakrývala část povrchu v tenkých pruzích a spirálách. Uprostřed velká plocha vody, obklopená pevninou ze tří stran, skoro uzavřená. Měsíc na stabilní orbitě, šedý a klidný.
„Hezká planeta," řekla Sera.
„Říkal jsem si to samé."
„Je mi to líto."
Vel na ni podíval. „Co?"
Sera pokrčila rameny.
Systém oznámil: Automatická sekvence zahájena.
Vel zapsal do deníku čas. Datum. Souřadnice.
Cílové těleso: Sol-3. Vzdálenost od hvězdy: 1 astronomická jednotka. Povrch: 71 % kapalné vody. Zaznamenána rozsáhlá elektromagnetická aktivita odpovídající technologické civilizaci. Prošlá karanténní klasifikace: formulář K-4 nebyl obnoven v zákonné lhůtě.
Přidal: Pochybnosti posádky zaznamenány. Mise pokračuje.
Dav dopil kávu, dal si dal ruce za hlavu a zavřel oči. „Řekněte mi, až to bude, abych věděl, že se můžeme jít najíst."
Hluboký vesmír byl velkorysý a prázdný.
Na chvíli přestal.
Systém vydal potvrzení: Mise splněna. Návratová trasa aktivována. Odhadovaný čas návratu: 501 dní.
Výdejní systém chvíli neurčitě bzučel a pak vydal tři misky.